Kat, myslím, že osobně znám dost nevidomých i hluchoněmých. Od dětství se s těmito lidmi celkem běžně stýkám. Mám nevidomou sestru, s hluchoněmým klukem jsem chodila. Jsem přesvědčená, že být hluchoněmý je v našich podmínkách (při srovnatelném rodinném zázemí a inteligenci) horší. My jsme strašně vizuálně zaměření, většinu našich vjemů potlačují zrakové vjemy. Ale když mozek využije energii, co normálně využívá pro zrak, ostatní smysly se vytrénují a zrak hodně nahradí. Např. ségře stačí lusknout prsty a ví, jak velká je místnost, do které vešla. učení probíhá snáz. S dítětem ostatní mohou normálně komunikovat, dávat mu věci do rukou a pojmenovávat je, popisovat... U hluchoněmých dětí je těžké, aby se naučily komunikovat a když se to naučí, umí to jen pár lidí. Nikdy nevědí, co se jim děje za zády. Často jsou paranoidní, protože nevědí, co se děje za nimi, jestli je někdo nepronásleduje, jestli je nepomlouvá... Málokdo má trpělivost jim porozumět a výrazně artikulovat a opakovat, aby mohli odezírat. Proto jsou často starší hluchoněmí celkem zuřiví. Ten kluk, co jsem s ním chodila, dost dobře odezírá a i mluví, ale po rande jsem vždycky měla hlavu jak pátrací balón, bylo to děsně náročné, hlavně, když nebyly po ruce psací potřeby.
Slepota je těžká, ale hluchota je asi těžší.