U nás to učení proběhlo tak nějak samo. Nejdřív jsme uklízeli pokojíček společně,aby věděli,že každá věc někam patří a za další zábavou se odchází z uklizeného pokojíčku. Myšleno hračky. Prach, luxování atd jsem dělala samozřejmě já. S tím vařením a sebeobsluhou jsme si nejdřív jakoby hráli a vařili společně. Potom to třeba syna začalo bavit a sám se učil a zkoušel co dokáže. Někdy od deseti let už uměl uvařit slušné jídlo. Dceru vaření nebavilo,tak k tomu přišla až někdy od 15-ti výš. Teď ve věku téměř 18 a 20 jsou oba schopni si uvařit a postarat se i o nás. Je milé občas na oplátku dostat jídlo,až pod nos. Prát samostatně si začala dcera sama od sebe někdy ve 12ti cca. Syn asi ani neumí zapnout pračku. Neumí,protože nemusel. Kdyby musel,tak na pračce má zalaminovaný návod. Když jsem byla dítě já,tak jsme museli doma pomáhat hodně. Toho jsem chtěla děti ušetřit,ale zase jsem nechtěla mít doma úplně levé lemply takže oba umí vařit a myslím,že se jim to neztratí. Vzít prachovku a lux do ruky taky umí,ale tam to není o umí neumí,ale jsem nebo nejsem lenoch.
V jejich pokojích neuklízím už léta. Je to jejich prostor a tudíž jejich odpovědnost. Jsem jejich matka a ne otrok. Za mě je lepší ty děti učit hrou v době,kdy jsou svolné,než jim to cpát pod rypáčky v pubertě,kdy se jim nechce vůbec nic. A upřímně mě se fakt hodí,že se občas postarají bez mého zásahu. .-)