Ahoj, napíšu vlastní zkušenost. V naší rodině proběhlo několik pohřbů a já měla ty jejich nejbližší navštěvovat, pomáhat vyklízet a tak. Organizační a fyzická práce mi šla dobře, nešlo mi ale povídání s nejbližšími pozůstalými. Taky jsem to nezvládala, furt jsem brečela, i před svými dětmi, které mě pak utěšovaly. Byla jsem na RD, často se za mnou někdo neplánovaně stavil a chtěl mít společnost, popovádat si. Babička začala vyprávět, jak se těší, až taky odejde, že už se jí nechce žít, atd. Začali jsme víc chodit ven na vycházky, neměla jsem síly být s nimi v bytech. Hodně jsem i pak další týdny nadhazovala i mimosmrtná témata. Už jsem neměla sílu na další a další truchlení. A to v naší rodině nikdy nebyla smrt tabu, od narození si moje babičky se mnou povídaly o smrti, chodily jsme si spolu na hřbitov vybírat hroby, jaké bysme chtěly mít a tak.