Lžu celkem dost a poměrně často. Např., když jsem unavená a nestíhám, schůzku/práci zruším a přesunu ji s tím, že jsem nemocná. Nebo "rodinné důvody". Těžko bych obhájila, že ty rodinné důvody jsou vlastně to, že jsme unavení a dlouho jsme se neviděli, tak chceme být spolu a ležet doma na kanapi a čumet na Simpsonovy, když mám nasmlouvanou práci.

No, a výsledkem je to, že mě vůbec, ale vůbec neštve, když mi někdo lže, v práci ani v rodině. Já to okamžitě odhalím, mám takovou schopnost, ale řeknu si, že na to ty lidi mají právo, stejně jako já. Dovedu si představit, co je k tomu vede.

Jediné, kde mě to asi trochu zamrzí, jsou milostné/přátelské vztahy. Ale i tam chápu ty pohnutky a vlastně se nedokážu na toho člověka zlobit.