Syn je trochu podobný, i když se radovat dovede, ale moc časté to není. U nás pomáhá cíleně hledat radosti. Večer si vždycky spolu zalezeme do postele a povídáme si o všem možném, i o jeho strachu nebo nechuti k něčemu (škola, kroužek atd.). Vždycky ho nutím, aby vyjmenoval třeba pět věcí, které tam byly/budou super, na co nebo na koho se těší. Trošku to zabírá. Ale je to boj, který vyčerpává, a výsledky jsou maličké. A nejhůř nesu to jeho "jsem blbej", když nějakou věc dělá poprvé a jde mu třeba i průměrně dobře. A neustále musíme omílat, že až to bude dělat po stodvacáté, bude to lepší, že je šikovnej, podívej, co ses nového naučil, bla bla bla. Úmorné.