Uz 15 let zijeme spolu s manzelem, jeho asi aspergerovym s. a detma. A jak na mne prichazi ctyricata leta, citim, ze uz to nejak nedokazu zvladat - muz dusevne mimo, nedokaze v nicem najit miru a rovnovahu, tak strasne chytry a schopny clovek, ale uzavreny ve svem perfekcionizmu a nesnesitelne potrebe byt nespokojeny a vse kritizovat. Asi pro nej plati, ze nic neni tak dobre, aby se na tom nenasel kus spatneho, dobre nestoji za rec, ale spatne se rozebira... porad dokola, vraci se k tomu, ryje se v tom, vycita, knoura, stezuje si, nadava, to podle nahady, bud vztekly, nebo nestastny. Rozhodi ho kazda blbost, pavucinka nad skrini, drobek pod linkou, nebo kdyz nekdo rekne JO misto ANO.

A sex na nule, vubec nic ho netesi, nebavi, konicky skoro zadne, jen prace, prace, prace. Absolutne mu chybi schopnost si neceho doopravdu uvolnene uzit, bavit se, udelat si radost.

Uz bych snad byla rada, kdyby si i nasel nejakou pritelkyni, aspon bych mela pocit, ze je to chlap, kdyz uz nic jineho. Co ho uklidnuje je askeze, v jidle, v zivote, ve vsem, chce mit maximum meritelnych hodnot (penize, vzdelani), ale zit s minimem (zabavy, penez, jidla, volneho casu).

Rada bych utekla, jenze mame deti, propletene majetky, nejde se proste rozejit. A navic jsem na nem i docela financne zavisla, deti maji dost drahou rezii (skoly), kde jsou happy a sama bych to neutahla.

Snazim se ho dostat k odbornikum, zkousela jsem vsechno mozne, ale nic. Proste nefunguje. Vubec nevidi, ze problem je u nej, ma pocit, ze spatni jsou ti okolo nej a citi se obvineny, kdyz se mu nekdo snazi pomoci, psychology povazuje za vyhazovani casu a penez.

Najednou jsem ve veku, kdy mi strasne chybi chlap jako takovy, se kterym by se clovek mohl zasmat a uzit si, ale clovek ma desny blok, ze se to nedela a nedokaze to. A ani nevim, jestli bych to v soucasnem stavu zvladla, je to asi jen sen. Takova psychicka klec a bojim se, ze to uz dlouho nevydrzim a nevim, jak z ni vylezt.

Taky jste to nekdo zazil, jak jste nebo byste to resili?