Katko, mám to podobně jako ty. Mí rodiče nebyli líní pracovat, ale jinak ani jeden z nich neprovozoval žádný sport ani občas rekreačně. Mě se začalo sportování líbit, ani nevím, kde jsem k chuti na sprot přišla, když doma to nebylo. Vyrůstala jsem na malém městě, byl tu jediný sportovní oddíl, od kterého mě odradil řvoucí trenér. Do jiného města jsem se nedostala, internet nebyl a rodiče se odmítli zabývat tím, aby mi něco vyhledali a zaplatili jinde. Takže jsem nechodila nikam, stejně jako hodně mých spolužáků. Moje zájmy se omezovaly na "vybiky" na louce, jízdu na kole, četbu a později aerobic. Moc jsem si přála dělat nějaký sport závodně, nejlépe tennis, ale bohužel.
Dneska závodí syn, i když ne v tenise, ale podobném sportu, zdědil po mě povahu a já ho v tom podporuji a musím se hodně krotit, abych to s tou podporou moc nepřeháněla, příliš aktivní rodiče jsou víc na škodu než k užitku. Ale jen tak pro zábavu si občas zahrajeme spolu i když na něj samozřejmě nemám, spolu sportujeme i jinak a dost si to užívám.