Nemám chytrou radu, jen chci potvrdit, že opravdu JSOU lidi, s nimiž se nedá v jedné místnosti fungovat déle, než pět minut. Pokud k nim patří i tvá tchyně, tak tě chápu. Já měla takovou babičku a nedalo se NIC. Lidi, co to nezažili, si neumí představit, že je někdo tak imunní vůči nastavování hranic, dohodám, společenským konvencím, čemukoli.

Tam pomohlo jen důsledné odcházení / utínání telefonického hovoru, když přelezla na cizí písek. Teda pomohlo to pro tu chvíli, další den to udělala klidně zas. Nebejt můj táta velmi důraznej (rozuměj taky svým způsobem nesnesitelnej), tak by ovládla naši domácnost během týdne.

Jasně, že by šlo to všechno přecházet, vyhovět, mlčet, kývat, donekonečna žádat o trochu respektu... Ale po čase člověk získá intenzivní dojem, že toho sraní na hlavu už bylo prostě moc. Začne absolutně postrádat nadhled, začne pociťovat fyzické příznaky, příšernej stres, začne mu to zasahovat do společenského života (naše babi roznášela svoje pololži po celém okolí). A pak si člověk jednoho dne řekne, že prostě NE, no. Chápu.