Vážně mě to zaujalo:
A: Umím kreslit.
B: To přece umí každý.
C: Neumí to každý, já to neumím.
D: Neumí to každý, tak nakresli tygra.
E: Neumím to ani já, i když jsem výtvarnice.

Tady souhlasím s tvrzením, že umí kreslit každý (když pominu způsob, jak to bylo napsáno). Hodnocení výtvarného počinu je vždy subjektivní, a zakladatelka vedlejší diskuze má pravdu v tom, že se odvíjí od sebehodnocení (jestli jsem ji dobře pochopila?).

Předpokládám, že "neumím" je výsledek strašlivých školních výtvarek, kde pokud se tvůrce nesnaží namalovat jakože fotku, nebo přesnou kopii předlohy, je to špatně ... Nejvíc mě to překvapilo u zde přítomné zjevně umělecky nadané paní, která předpokládám tvoří ráda - věřím, že její zvířata musí být podařená a přesto se ona sama hodnotí negativně. Proč?
Přijde mi hrozná škoda, že se většina lidí, bohužel včetně učitelů, a to i na uměleckých školách, nechala strhnout k tomu, že obrázek by se měl co možná nejvíce přibližovat realitě. Myslím, že to úplně popírá smysl tvorby. Proč už od malinka nepodporujeme u dětí kreslení, malování jako emoční vyjádření? Vždyť nějaká oranžová šmouha může být skvělý tygr
A když už je z nějakého důvodu potřeba, aby bylo na první pohled zřejmé, CO to je, stačí aby obrázek obsahoval nejdůležitější atributy kresleného. A ty zvládne každý, pokud je umí najít, což je asi nejčastější kámen úrazu - proč to v dětech nepodporovat, ony to umí odmalinka a my to v nich hloupě potlačujeme... Není to škoda?