Vyrůstala jsem v rodině, kde vztahy mých rodičů s mými prarodiči fungovaly na jedničku s hvězdičkou, prostě ideál. Hrozně moc jsem si přála mít podobný vztah s manželovo rodinou, fakt jsem se dlouho snažila, přizpůsobovala se, ustupovala, popřípadě mlčela a dělala to, co si přáli. Časem jsem se snažila opatrně vysvětlovat, co se mi nelíbí, co nechci, ale bylo to zbytečný, tak zbytečný, naopak jsem většinou ještě dostala sodu, co si to dovoluju. Byla jsem poslušná snacha takových 15, 16 let, pak jsem se pokusila změnit termín jejich samozvané návštěvy, opravdu velmi slušně jsem jim do telefonu opakovala, že se nám tento termín nehodí, že prostě ne a že se domluvíme na jindy. Už se nemusíme domlouvat vůbec, řekl mi na to tchán a praštil mi s telefonem. Od té doby u nás nebyl, je to cca 10 let, já u nich byla dvakrát. Z jejich pohledu jsem samozřejmá já ta hrozná nepovedená snacha, z mýho pohledu to zase vidím jinak. Jo, bojím se být tchyní, bojím se, že udělám něco špatně a vztah se pochroumá. Budu muset myslet na to, že pro moje děti bude priorita jejich vlastní rodina, já budu už druhém místě. Jo, bude mi to líto, ale snad to vstřebám, když mám sama vlastní blbou zkušenost.