Kat, snažím se vzpomenout, stavebnice a puzzle jsem měla vždycky ráda, jedinou negativní vzpomínku mám na Merkura, někdy na 1. stupni zš, jak mi nešly ty mrňavý matičky našroubovat na ty pidišroubečky.

Vystřihovánky ovšem ne, a to ani jako dospělá.


Dílky puzzle jsem ale nikdy nehledala podle tvaru, ale buď podle detailů, nebo odstínu barvy. A to i teď, a musím ho vzít do ruky a přiložit až k tomu místu kam patří, abych věděla jestli jo nebo ne. Ale je fakt, že jsem tuhle skládala nějaké větší a tam to po nějaké době šlo "samo", bez přemýšlení jsem sáhla pro kousek a byl to on.

Nejvíc si ze školky pamatuju, že jsem věčně něco nestíhala - jídlo, převlíkání, odchod a tak... A všechno co jsem dělala bylo takový upatlaný...
A je to dědičný, já to mám po tátovi a mladší syn po mně.

Opakovat po někom pohyb je dost oříšek.

Jo a taky mi nejdou míčové hry, špatně odhaduju rychlost a směr pohybujících se předmětů, což může být daný i astigmatismem. Řídit s tím docela zvládám, jen prostě musím na to auto koukat o chvíli dýl.