Se zájmem jsem si přečetla článek o sourozeneckých hádkách. Jsem jedináček, a když jsem mezi dětmi prodělala operaci páteře, moje první starost nebyla, zda budu zase chodit, ale zda budu moci mít ještě jedno dítě.
Naše děti se nejen hádají, ale i fyzicky napadají, ať na to reagujeme po dobrém či po zlém.
Starší kluk (14 let) mi nejednou vytkl, proč jsme ještě jedno dítě měli, že by byl raději jedináček, že ji máme radši, že si může víc dovolit, že je úplně pitomá ... však to asi znáte. Od dcery (10let) slýcháme denně, že má za bráchu největšího debila pod sluncem atd.
Co mne na tom děsí, je fakt, že jejich spory nejsou občasné, ale soustavné. A čím jsou starší, tim častější. Ty chvilky, kdy si spolu klidně hrají jsou výjimkou. Závidí si nos mezi očima, úspěch (ten druhému zásadně nepřejí - a řekla bych, že se to jádro pudla), bedlivě zkoumají, zda jsem druhému nedala náhodou o půl lžičky dezertu na talířek víc ... Neprojdou kolem sebe,aniž by se navzájem neštípli, nekopli, nešťouchli. Rvou a hádají se při společném obědě, v metru, když celá rodina hraje karty ...
Když se dcera rozněžní a vyjímečně chce bratra láskyplně obejmout, dostane takovou herdu, až odletí přes celý pokoj se slovy: "Co na mě hrabeš!" (a naopak).
Ale vzdor jejich vlastnímu chování je neustále trápí otázka: "Proč mě ten druhý nemá rád.."
Nikdy jsme je nenutili, aby byli spolu, když nechtějí. Už v poměrně útlém věku, když se při soupečném soužití objevily objektivní potíže (klid na úkoly, rozdílná doba spánku), jsme se s manželem odstěhovali do obýváku a každému dítěti přenechali samostatný pokoj, kam si mohou zvát přátele a mají tam soukromí.
Vzdor jejich vzájemné rivalitě, když se něco opravdu závažného stane (např. když se nám dcera při laryngitidě dusila), je ten druhý strachy zoufalý. To mě trochu na celé věci uklidňuje. Ale kdo má ten věčný křik vydržet. (S manželem jsme 20 let a pohádali jsme se jednou a to ještě kvůli dětem)