Mne bylo v roce 1989 10 let, takze jsem toho moc nezazila, ale hodne dobre si detstvi pamatuju a takove vylohy u nas snad nikdy nebyly. V ovoci-zelenine meli uzasnou vylohu vytvorenou z umeleho obrovskeho melounu, jinak celkem sed a nuda. Zato si pamatuju, jak jsme chodili se pred tovarnu divat na "cervenou nastenku", kdy byli vzdy uvedeni nejlepsi pracovnici a moje zklamani, ze tam tatinek nikdy nebyl
Jedine, co jsem opravdu vnimala velmi negativne, byl ten povinny pionyr, to bylo utrpeni. Posledni dva roky to vyresil jeden spoluzakuv tatinek, ktery zalozil nejak vlastni organizaci, kam si nas celou tridu natahl a to bylo oficialne jako nahrada za pionyra, ale jinak to bylo hodne volny, v podstate jsme behali po loukach a lesich, nekdy se vzduchovkou na zadech. Zadna politicka vychova se narozdil od pionyra nekonala.
Moje rodina jakoze rodina zivnostnika byla perzekuovana po tom roce 1948 az do sedesatych let, domovni prohlidky, hledali zlato (marne
), doklady, vsechno mozne. Ale to ja nezazila, v osmdesatych letech jsme uz trnem v oku nebyli.
Fakt je, ze manzel nema zadnou takovou zkusenost z rodiny a pristupuje ke statnim institucim zcela jinak nez ja. Ja jsem hodne neduveriva, za vsim neco vidim, manzel ma duveru velkou. Je to docela videt na te spolecnosti, chovaji se proste jinak.