Jsem tzv. Husákovo dítě.
Dětství jsem tedy prožila předrevolučně. Když se dívám zpět z dnešního pohledu,tak tu dobu vnímám jako neuvěřitelně šedivou. Popravdě nic moc barevného nebylo a,když bylo,tak to bylo oranžové,nebo brčálově zelené apod. Praha tou dobou byla hnusná,protože všude bylo nějaké dřevěné lešení.

Na všechno se stála fronta. Nás máma posílala na půl třetí do pekárny pro chleba a na třetí do fronty na Večerku. Na nákup jsem šla s přesně napsaným seznamem. Nekupovalo se nic navíc.
Prakticky všichni jsme doma měli stejné věci. Nábytek,keramika,skleničky,chemlonové dečky... Ve škole to byla jedna soudružka vedle druhé. Pořád nám bylo předkládáno,že záleží jen na nich, jestli dostaneme dobrý posudek na dobrou střední školu. Když jel kolem nějaký papaláš museli jsme jít mávat. Třeba na Gorbačova jsme stáli v dešti před ČKD. Pořád jsme v květnu malovaly tanky a šeřík. Hlavně,aby byla dobře udělaná nástěnka. Na prvního máje jsme museli s tátou jít na Letnou. Tam nás vyfotili a mohli jsme jít na ten kolotoč a buřta. Dospěláci na panáka. Podnik si hlídal,kdo tam dorazil. Pamatuji si,jak se něco jiného řeklo doma a něco jiného nebo nic se nesmělo říkat venku.

Co se bydlení týče,tak já jsem bydlela dost velkoryse. Měli jsme obrovský byt přes celou délku domu cca 130 metrů. Měli jsme i krb a pokojík pro služku. Původně to byl byt majitele toho domu. Co se s majitelem stalo netuším,ale vím,že po revoluci dostali dům zpět.
Kromě velkého bytu koupili naši dům. Ovšem v domě jsme měli jen jednu místnost,protože do zbývajících prostor dalo OPBH další 4 cizí lidi. Táta jim musel postupně zajistit náhradní bydlení. Když byl dům náš,tak jsme na něm jako děti museli pořád pomáhat. Každý víkend se jelo na chalupu. Ovšem chalupa,která je v Praze nemá to kouzlo jako chalupa někde na Sázavě. Dnes je to samozřejmě výhoda,protože ten dům má hodnotu několika milionů a není to chalupa,ale barák. z pohledu dítěte to byl,ale opruz. Nejdřív jsme museli pracovat a pak jsme mohli jít s partou lítat ven.
Na dovolenou jsme jako rodina nikdy nejely. Naši nás každé léto dali na tři týdny na podnikový tábor a to bylo všechno.Takové ty rodinné zážitky já nemám.
Tak jak já jsem se třeba věnovala dětem,tak to pro mě a moje sourozence rodiče nedělali. Vlastně nás nikdy ani nepodporovali v našich zájmech. Možná proto jsem se hlásila snad do všech,kde jsem mohla.
Revoluce mě dostihla na prahu dospělosti. Ihned,jak se to rozjelo jsem chodila na každou demonstraci. Ve škole nám hrozil vyhazov. Jednou jsme asi o dvě hodiny dřív celá třída zdrhli na demonstraci a museli jsme si do Indexu napsat,že nám ředitel školy uděluje za neomluvené hodiny důtku s možností vyloučení. Nakonec nám dovolili si to škrtnout,když už byl Havel na balkóně.

Když se ohlédnu zpět,tak jsem ráda,že moje děti vyrůstali v jiné době.

V rodině mám několik lidí,kteří emigrovali. Dnes se popravdě mají celkem dobře. Někteří se vrátili,ale mají třeba německý důchod a někteří už venku zůstali.Vystudovali a založili rodinu.

Někdy se snažím svým dětem něco říct. Obvykle,když třeba s dcerou 3x oběhnu obchoďák a ona si stejně boty nevybere. Potom se neudržím a udělám jí přednášku o tom,že za mě by vešla dovnitř, uviděla tak tři modely bot a musela si vybrat. Ona se na mě podívá,řekne,že je to moje retro a směje se mi.

Jednou jsem jim zkoušela vyprávět,co byl Tuzex. Myslím,že to dodnes nechápou. Nikdy nemůžou pochopit ten pocit dítěte,které stojí před Tuzexem a žmoulá v ruce 30-50 bonů.Vešla jsem dovnitř a připadala jsem si jako v ráji. Měla jsem těch pár bonů od babičky a chtěla jsem všechno. Ne pro sebe,ale chtěla jsem každému z rodiny něco koupit. Něco jiného,vzácného. Jenomže jsem na to pochopitelně neměla. Dlouho jsem tam chodila a přepočítávala,co si můžu za tu sumu koupit.
Tohle těšení se nemůžu dětem nikdy vysvětlit,když pro ně vlastně není nic vzácné. Všeho je v obchodech dost. Vlastně jsou o to těšení ochuzení. zrovna nedávno jsme se o tom s manželem bavily. Když nám v práci dali nové počítače,tak na nich skoro nikdo nechtěl pracovat. Většinou jen my mladí. Byla to paráda. Představte si,když se do té doby všechno psalo na stroji a člověk na konci udělal chybu nebo si dal kopírák obráceně. Najednou to stačilo tlačítkem smazat a opravit. Nádhera. A dal se na tom hrát Pacman,auta a Princ z persie.
Chodilo se do videopůjčoven a u nás ještě půjčovali videohry. Za dvacku na den,ale muselo se to dopředu zamluvit.
Jak tohle můžu vysvětlit dětem? Koukají na mě jako na magora,když v pokojích kazdý má pc, Ipad,X box, Wii a spoustu dalších kravin.

Takže z tohoto pohledu bych řekla,že naše dětství bylo hezčí. Dokázali jsme se bavit bez techniky a dokázali jsme si hrát. Oni mají všechno,ale vlastně se nemají na co těšit.
Na druhou stranu mají tu svobodu. Můžou cestovat,získávat informace atd. Každá mince má dvě strany.