Můj jedináček také prosil o sourozence. Byl úžasným parťákem pro všechny děti v okolí. Dokázal se zabavit s dětmi mladšími, i mnohem staršími.
Vysvětlili jsme mu, že je zázrak, že se narodil on. A zázraky se bohužel neopakují. Pak jsme mu řekli, že sourozenec není jen to usměvavé batole, že to jsou také probrečené noci, smradlavé pleny... Že bude trvat hodně dlouho, než si s ním bude moct hrát, že to on už bude v pubertě a bude mít hodně jiné zájmy.
Myslím, že pochopil. Od té doby přestal prosit o sourozence. Dnes je mu patnáct a někdy se smíchem říká, že je výhoda být jedináček. Prý bude všechno dědit sám. Chudákovi nějak nedochází, že k dědění po nás nebude skoro nic
.