Přidat odpověď
U mě to není otázka velkého srdce. Mám velmi nestandardní dítě, které mi dá hodně zabrat. Moje dítě miluje děti a ocenilo by i adoptovaného sourozence. Některé děti se ale mého potomka bojí, není zlý jen hodně jiný. Adoptovat dítě jen proto, aby mé dítě mělo parťáka a takto sobecky nějaké dítě traumatizovat mi přijde nefér. Znám pár případů adopce, u švagrovců se zatím zdá, že nebude problém. V širší rodině manželé s jedním dítětem přijali holčičku. Byla o rok starší než já, biologická matka byla studentka VŠ. Jako nestranní pozorovatelé jsme měli dojem, že vše klape v pohodě. Jiná příbuzná ji učila na ZŠ a taky nezaznamenala problém, ale adoptivní babička jednou prohlásila, že to s ní není jednoduché. Podrobnosti nerozebírala. Ve vesnici, kde žila babička, jedna rodina adoptovala holku. V pubertě s ní byly obrovské problémy. "Srovnal" ji až několikrát rozvedený chlap. Rodiče se přátelí s manželským párem, který adoptoval kluka. Hodně ho rozmazlili, vše mu dovolili, absolvoval zvláštní školu, pracoval ve firmě se svým otcem, když otec odešel do důchodu, nebyl schopen svou práci zvládat. Jsou s ním velké problémy. Já mám svých problémů dost, nepotřebuji další. Adopce může vyjít, ale také nemusí. Kdyby v širší rodině nebo od přátel nějaké dítě osiřelo bez mrknutí oka se o něj postarám a klidně mu i odkážu část majetku.
Věřím na genetiku a jsem přesvědčena, že sebelepší výchova ji neovlivní. V dětství při představě, že by případný sourozenec mohl vypadat a chovat se jako někteří spolužáci nebo děti ze sousedství, tak to raději nic.
Předchozí