Přidat odpověď
To není. Naši rodinu zastihla srpnová okupace v Jugoslávii, byli jsme tam na dovolené. V první řadě zděšení, co se to u nás děje a jestli nebude válka. ještě v kempu uspořádali lidi na Čechy sbírku potravin a pro ně už nepotřebných věcí, protože jim bylo jasné, že řadě lidí končí dovolená, docházejí jim prachy a nevědí, co bude dál. Byly zavřené hranice, do Maďarska jsme nesměli, takže se cestovalo přes Rakousko. Rakušani odchytávali česká auta, dělali z nich kolony a zaváděli lidi do sběrných táborů (tuším pod hlavičkou Červeného kříže), kde se lidi aspoň ubytovali a najedli. Rodiče se tehdy zajímali o možnost emigrace, tátovi bylo 40, mámě 43, nám dětem 12 a 10 let. V Evropě nepřipadalo v úvahu, žádné země emigranty nepřijímaly. Jedině Kanada a Austrálie, tam se ale nechtělo rodičům, v Evropě by zůstali. Podmínky: zaplatíme vám letenku a dáme půjčku do počátku, přispějeme na jazykový kurs. Máte 5 let na vrácení půjčky. Když se táta zeptal, jak by to bylo v případě nemoci, řekli mu, že "to je Váš problém, ne náš". naši ty podmínky zvážili, a protože si v tomto věku už netroufali na naučení se jazyku tak, aby mohli pracovat ve svých profesích (táta lékař - musí se domluvit s pacientem, matka učitelka - dtto), tak se rozhodli vrátit. Nedivím se jim, na jejich místě bych to udělala stejně. Ono je to jiné, když odejdete sami a v 18-25 letech, případně aspoň s částečnou znalostí jazyka, nebo ve středním věku, s rodinou, kteoru máte živit, s nulovou znalostí jazyka a de facto s holým zadkem.
Předchozí