Když jsem měla dítě na JIP, tak jsem rozhodně s nikým telefonovat nechtěla. Nebyla jsem schopná říkat souvislejší věty bez brečení a současně i mě to bylo trochu "hloupé". Chtěla jsem klid. Psala jsem e-maily nebo smsky.

Já ale obecně nesnáším "klišé", což nezlobte se na mě, telefonát "jak se cítíš" (no, jak asi) a "uvidíš, že to dobře dopadne" (no, hlavně, že ty to víš) nebo "drž se" (no, o co se asi snažím) - mě to prostě děsně rozčilovalo nebo unavovalo.

Byla jsem ráda, že mi pomáhali lidi "bez keců" - muž samozřejmě, ale tomu bylo jasný, co potřebuju, i někteří ostatní - dobře jsem poznala, kdo to "myslí vážně" a "kdo jen kecá". Je fakt, že těm lidem to nikdy nezapomenu a do smrti jim budu za to vděčná.

Pokud se s ní často nestýkáš, tak těžko sama víš, jestli a co potřebuje. Spíš bych si promluvila třeba s její mámou nebo ségrou nebo prostě někým, kdo je s ní denně v kontaktu, jestli opravdu je něco, co můžu udělat, pokud to myslím vážně. Pokud třeba bydlíš na druhé straně republiky a udělat nic nemůžeš, tak je velká ptákovina něco takového nabízet.

Za mě - za žádnou cenu nevolat. Sms nebo mail, třeba, ale citlivě prosím. Mě třeba klidně stačilo, že mi třeba ségra řekla - ptala se po vás i sestřenka, jak jste na tom... byla jsem celkem ráda, že takové ty vzdálenější příbuzné od nás filtrují.