Agato, myslím, že na dně už byl.
V něm, na něm udělal ten první krok - svěřil se okolí a začal uvažovat o odchodu pryč, předtím měl nějaké vnitřní nutkání nebo jak to nazvat - neodcházet od dítěte.
A taky měl pocit, že tam musí být a žít to, protože si to zaslouží za to všechno, co všem kolem provedl. Ty pocity viny ho provázely celý ten čas, na to ho vlastně chytila a drží.

Teď už je spíš otázka kdy.
A jak, aby to bylo "správně".
Jenže co je v téhle situaci správně? :(