Eleonor, neděláme nic víc za něj, jen jsme se snažili ho vyslechnout, když začal povídat.

Samozřejmě nevím, zda to platí i pro něj, ale do syndromu oběti partnerského násilí patří všechno to, o čem povídal, a sedí to:
pocity viny, strachu, studu, snahy vyhovět za každou cenu, sebeobviňování, ztráta víry v nějaké řešení, snížená akceschopnost, stažení se dovnitř, ustupování, smutek, apatie, nedostatek vůle a hlavně ta "naučená bezmoc".
Píšou tu, že "protože tento člověk nedokáže být aktivní, celou svou energii dává do toho, aby přežil". Atd.
A další věci - zdeformované myšlení a vzdálené přemýšlení normálního člověka, ono se to asi špatně chápe, když to někdo nezažil.

Určitě je slaboch, to ano, ale mysleli jsme, když je rozhodnutý odejít, protože vidí, že se takhle nedá žít, nasměrovat ho, jak.
A že je minimálně polovičním viníkem situace, to samozřejmě ví, i proto se snaží ještě zůstávat.

Takže v tomhle případě byste poradili odejít co nejdřív?
Nečekat ani do konce šestinedělí?
A případně s někým zvenčí, s někým nezainteresovaným?
Achjo.
Děkuji.