Grainne, ono se dobře moralizuje, pokud se jedná o problém někoho, kdo je mi vzdálený a nijak se mě to nedotýká, ale to je jasné nebo jsem se s něčím takovým nikdy nesetkal.

Myslím, že bych se do takové situace já nedostala, ale zas jsem byla v jiných situacích, kde jsem cítila, že jsem jakoby selhala, a kde se mi taky dostalo podpory.
Odsoudit šmahem druhého je velmi jednoduché.

Chudáka z něj nikdo nedělá a on se jako chudák necítí, svěřoval se pomalu a postupně, věci si bude muset zařídit sám, jen je asi potřeba mu pomoct si určité věci uvědomit a najít východisko i z těch pocitů viny, kdy se pak člověk trestá za to, co udělal/neudělal, co si zaslouží, potřeba se obětovat, protože... Tohle zase znám já.
Myslím, že se člověk během života dostává do různých jakoby bezvýchodných situací, kdy si nemusí v tu chvíli vědět sám rady.
Osobně jsem ráda, že vždycky pro mě nablízku byla nějaká pomocná ruka.

A že měl ty věci řešit dávno před dítětem, to je jasné.