Snažíš se ho motivovat něčím jiným, než skutečným smyslem té věci. Jako - budu chodit dřív spát a chovat se fajn k mámě, abych měl víc peněz. Na to bych nesázela.
S mými puberťáky sázím na jejich zodpovědnost, jejich život a jejich výsledek. Není to můj výsledek. Jen je podporuju v tom, čeho chtějí dosáhnout, a bavím se o tom s nimi. Jasně, že to třeba neodpovídá mé představě - v reálu jsem všechny své představy o nich musela zahodit, a oni postupně vytvořili sebe sami.
Řekla jsem třeba - hele snaž se tu střední vystudovat, jak to půjde. Bez toho na vysokou nemůžeš. Ale kdyby to nešlo, podpořím tě v čemkoliv. Nekontroluju jednotlivý známky, jen říkám - potřebuješ s něčím pomoct? Učit se něco se mnou? Pokud ne, zůstávám v klidu a starám se o své věci.
Přijde mi to jako nejlepší převod energie - jediný, kdo může dosáhnout věcí v jejich životě, jsou oni sami. Abych něčeho dosáhla já, vynaložila bych strašně moc energie na marginální výsledek. Bavím se o dětech kolem 15 let. Ve 12 bych se snažila rozebrat, kam směřuje, co ho baví, na čem chce do budoucna stavět. On sám za sebe. Se mnou jako podporou, ale směr už si pomalu začne určovat sám. Pomohla bych mu spíš najít silné stránky - za co může dostat v budoucnu zaplaceno, a co mu pomůže relaxovat. Nic jiného bych neřešila.