Tak hořkosti... co má teda rodič dělat, když nabude dojmu, že jedno z jeho dětí potřebuje pomoct, a nemá sílu plnohodnotně pomoct oběma, případně se jeho situace změní (jednomu hlídá děti, druhej je má pozdějc a na hlídání už nejsou síly)?

Já si myslím, že nejpozději úderem konce studií první vysoké školy se z rodičů a dětí stávaj zcela samostatný DOSPĚLÝ jednotky, který si maj hospodařit primárně každej na svým a za svý, a cokoli jeden druhýmu dá nebo pro něj udělá, je jeho DOBRÁ VULE, nikoli povinnost, a hlavně může si dávat a dělat, komu chce a co chce.

Výjimkou jsou případy, kdy jde o život, zdraví nebo nějakou opravdu akutní situaci, tam by si členové rodiny pomoct měli, ale jinak to považuju za velmi podivnej fenomén, až do hluboký dospělosti a beze stavu nouze pořád OČEKÁVAT nějakou "pomoc".

Tj. chápu, když má někdo babičce za zlý, že když ho odváželi rychlou do nemocnice k předčasnému porodu, manžel na služebce v Číně, a babička prohlásila "ale já ti teď nemůžu pohlídat starší dítě, protože jsem objednaná ke kadeřníkovi), ale nechápu, když jí má za zlý, že mu třeba odmítá vodit každej den do školky, nebo že si dítě vezme o prázdninách "jen" na týden.