2 holky ve školním věku, práce mimo obor na 2 směny, rekonstrukce baráku a v tom jsme žili, do půlky studia 2 x 2+1 (2 pokoje, 1 kuchyň, 2 děti, 1 tchýně, zemřela). Manžel poněkud...no, jsem šťastně rozvedená. Učila jsem se průběžně, ale dokud nemám všechny podklady v ruce, tak první půlka semestru je stejně jen o doufání, jak to nakonec bude, druhá o zoufání, jak to nakonec bude. Učila jsem se pořád. U lékaře, o svačině v práci, při čekání na rodičák, u rybníka s holkama, večer až všichni spali, v koupelně, abych nerušila světlem, cestou vlakem, seminárky hned večer, dokud si to trochu pamatuju, na chodbě před zkouškou, nervy na pochodu a ve tváři milej úsměv, že všechno OK. Ale jo, jde to, prvák byl hodně o nervech, pak už v pohodě, už to bylo okouklý a všichni si zvykli, že to fakt myslím vážně a že teda asi mám na studium, jak se obávala rodinná rada, abych nešidila rodinu. Jestli chcete, tak to dáte. Jenom potom už se mi nějak přestalo chtít myslet. Chtěla jsem ještě další, ale už se mi vůbec nic nechceA taky to už je jiná etapa s jinými podmínkami A jo, stálo to za to. A kdybych věděla, co mě čeká, šla bych do toho znova.