Kdyz sem Bosnaci zacali prichazet v 90. letech, mela jsem na starosti skolu pro deti uprchliku v uprchlickym tabore. Jejich rodice za mnou chodili, porotoze jsem (krome tlumocnika, ktery se ucastnil "vyslechu"), byla jedina, kdo s nimi mohl mluvit a vysvetlovat, co potrebovali. To jsem taky vyslechla hrozny pribehy. Rodiny byly roztrousene po Evrope podle toho, komu se nahodou podarilo vcas (=podle zakonu o prvni zemi pobytu) dostat na lod do Svedska.

Jedna 8 leta holcicka zacala chodit jako zombie, kdyz jsem zpivali, a sla primo do zdi. Kdyz to udelala po treti, rozbila si hlavu. Privedla jsem ji k taborove sestre, aby ji nechali vysetrit, jestli nema epilepsii. Maminka mi pak prisla podekovat. Vypravela, ze v Sarajevu maji 2 cukrarny - pro kazdou dceru jako venu jednu (a skoro denne telefonovali a breceli, kdyz slyseli "nove majitele". Jeden vecer prisli sousedi, chytili holcicku a dali ji dyku pod krk. Na otci chteli klice od cukraren a od domu, nebo ze deti podrezou.


Na uteku nasli svagrove a tchyni, o muzich nevedeli, kde jsou. Prisli do Svedska. Tenkrat jsem mela Volkswagen bus. Kdyz dostali asyl a meli se stehovat, prijela jsem pro ne, ze je vezmu k nam na navstevu. Sedeli jsme kvetnove odpoledne na terase, pili kafe a jedli dort. Tchyne se rozplakala a nevesty na ni vytrestene ziraly. Jedna z nich rekla, ze ji nikdy plakat nevidely. Tchyne vstala, objala mne, cela se trasla a plakala - ja mela v okne korenac s modrou fialkou - ona mela takovou doma na okne… Tchyne byla zenska jak remen, nevestama vladla zeleznou rukou a vsech 6 se ji balo. Jenze to jsem nevedela, nevedela jsem, jak jsou zpriznene.