Myslím, že to není tak jednoduché. Maminka je maminka, je v dětských očích vždycky k ruce a tak nějak je ona ta jistota, o kterou se lze vždy opřít. A ten přechod k "máma je taky člověk" asi není vždycky úplně plynulý a jasný. A taková ta "starost o blaho maminky" může v pubertě spíše ustoupit.

Uvědomuju si, že jsem sice vnímala, že je máma nemocná - bylo to něco jiného než chřipka, ale její smrt byla stejně něco úplně mimo. Umřela, když mi bylo 18, a já o ní přesto vím, jaká byla, převážně očima dítěte. Primárně to pořád byla máma, jaká byla ženská, to si spíš dovozuju. S tátou to bylo jiné, o tom vím mnohem víc, jaký byl, očima dospělého člověka - mnohé se proměnilo, až když jsem měla vlastní děti.