Mamons, na to existuje jediná rada: dělej práci, jak nejlép umíš.
U nás ve firmě se odchod řešil tak, že se mu udělaly takové podmínky, že radši odešel sám. U druhého zaměstnance to bylo horší, tam ho obvinili z krádeže a nejvyšší trval na okamžitém propuštění pro hrubé porušení pracovní kázně. Naštěstí mu jeho nejbližší nadřízený věřil a uhrál to na dohodu.

Já byla kdysi v podobné situaci a nedařilo se mi najít jinou práci. Teda ono by se zadařilo, ale jako hlavní živitel rodiny jsem si nemohla dovolit jít s platem dolů. Sehnala bych práci na vlastní ŽL nebo s podstatně nižším platem. Ono když máš plat nic moc, tak jít ještě dolů je sebevražda. Tak jsem prostě pindy neslyšela a snažila se přežít. Nakonec vyhodili jednoho nejvíc prudícího šéfa (tomu nastavili takové podmínky, že odešel sám, a ještě to bylo s farizejskými úsměvy, jako že je vedení líto, že takový mladý a perspektivní pracovník odchází), načež druhému došlo, že bez spolupráce s podřízenými dopadne stejně. Takže to skončilo de facto ozbrojeným příměřím, kdy už teda aspoň nebuzeroval. Nakonec to dopadlo tak, že nás zrušili jako pobočku a poslali na živnosťáky. když to vezmu zpětně, bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké mohla zahraniční firma udělat. Ne že by nás teda přepláceli, zpočátku tam bylo taky trochu buzerace, ale dneska klídek a pohoda, udělám co mám, mám víc, než jsem měla jako zaměstnanec. Má to ale všechny něvýhody OSVČ, jako neplacená dovolená, minimální podpora v nemoci... Holt si musím udělat finanční rezervu a být zodpovědná.

Ber to tak, že pokud se tě bude chtít zaměstnavatel zbavit, tak to udělá. A existuje řada způsobů, jak to udělat, abys šla na hodinu a ještě prosila, aby to bylo aspoň na dohodu. Zákoník práce si sice přečíst můžeš, ale podle mne platil naposledy za socialismu a dneska je možná dodržován ve velkých podnicích, které mají odbory a taky velkou setrvačnost a zůstalo tam hodně návyků ze socialismu. Malý a kapitalistický podnik má zcela jiné metody, na ty jsem teda zírala jako zjara.