Federiko,

já jsem x-krát třeba koupila dětem zmrzlinu a sobě ne, ne proto, že by byla drahá, ale protože jsem na ni neměla chuť.

Vnímám rozdíl v tom "nemůžeme si dovolit koupit tři zmrzliny, takže si dejte jen vy" a "já nemám chuť/nemám zmrzlinu ráda, dejte si jen vy".

Trochu chápu, jak to myslíš, a kdyby rodič systematicky kupoval mně jako dítěti lososa a sám jedl suchý chleba (tj. by tu propast životní úrovně mezi náma rozšířil o víc než jeden stupeň, (pokud bychom brali lososa jako luxus a životní úroveň na pomyslné škále č. 1, suchý chleba jako chudobu a životní úroveň č. 3, a pak mezi tím nějaký mezistupeň, dejme tomu chleba se šunkou, jako normál a životní úroveň č. 2) , tak by mě to štvalo.

Pokud by to bylo tak, že bychom normálně všichni jedli ten chleba se šunkou (tedy normální úroveň), a výjimečně by se koupil malej kousek lososa a většinu by dostaly děti, tak bych to brala mnohem smířlivějc, jako že třeba rodiče už to někdy měli a vědí jak to chutná, takže když si můžou dovolit jen tak málo, že nezbyde na všechny, tak to nechaj dětem, aby to mohly ochutnat i ony.

Ale kdyby byla situace taková, že by ten rodič kupoval mně lososa a sobě suchej chleba ne proto, že by bylo málo peněz, ale proto, že on lososa nesnáší, zatímco chleba z týhle pekárny je nejlepší v širokým okolí a on ho prostě miluje, tak by mi to taky přišlo v pohodě, protože by to nebylo o žádným odpírání a sebeobětování, ale o volbě. A trochu podobně by to bylo, kdyby si lososa sice mohl koupit taky, ale usoudil by, že to sice může, ale není to pro něj nic extra a je to moc málo muziky za moc peněz, takže je za to pro sebe dávat nechce, ale já ho miluju, takže mně ho dopřeje, tak by to pro mě bylo taky OK.