Alžběto, je to skoro stejné jako u mě. Bohužel neporadím, jen soucítím, a chápu tě. U mě je to hodně podobné, ale s tím rozdílem, že já to mám víc "na houpačce". Nejsem ve stavu, kdy by mě nebavilo vůbec nic, mám ještě chuť, i přes únavu a nechuť, něco dělat, ale potom "odpadnu", přijde útlum, ale to se mi nechce fakt nic, mám problém přečíst si a pochopit stránku jednoduchého textu, zapomínám, někdo mi něco řekne a já si nejsem schopná zapamatovat skoro nic. Nemám sílu napsat delší text. Pro všechny jsem jen blbá blondýna, které se musí všechno říkat dvakrát a stejně to nepochopí. Je to důsledek dlouhodobých problémů se spánkem, nemůžu spát, všechno se mi honí v hlavě. Manžel mě sice nemlátí, nepije, je hodný, neběhá za ženskými a umí vzít za práci, ale citově je naprosto plochý, neempatický. Jeho názor je, že deprese je důsledek příliš volného času a jediný lék na ni je práce. Jakmile se pokusím něco říct, a že to jde fakt těžko, tak se dozvím, že jiní jsou na tom hůř, že si furt jenom vymýšlím problémy. Jako kdyby mě to bavilo. Tak raději nic neříkám a jen se dál odcizujeme. Mám doma na hrbu všechno, co může, přehodí na mě s tím, že on nemá čas. Pomůže, co pohodlně zvládne, ale zbytek musím nějak obstarat sama.
Pak jsou dny, obvykle když mám nějaké odreagování, kdy se cítím fajn, pak i práce doma i v práci mi odsejpá a ani mi nevadí. Ale takových dní je čím dál méně. Takhle funguju už x let a nechá se to zvládnout.
Jenže teď máme starosti s mámou, vrátila se jí rakovina. Sama nevím, co bych měla dělat, je to strašná, zoufalá beznaděj. Já přece nejsem ta, kdo by měl mít deprese, měla bych být oporou mámě, ale sama to psychicky nedávám. Mám strach co bude dál, nevím, kde mám brát sílu věřit, že zrovna u mámy to bude jiné než u ostatních sourozenců. Navíc se u mě probudila znovu moje vlastní hypochondrie, za každým píchnutím hned vidím rakovinu a nemůžu se toho zbavit. Manžel by mě léčil prací, ale já mám zaměstnání, barák, vedlejšák, obstarávám vše kolem výchovy a celkově rodiny a do toho všeho máma. Otáčím se až se potkávám a přesto je mi výtýkáno, že dělám málo. Opravdu už nemůžu dál.
Nesvěřuju se nikomu, na kamarádky není čas, ale především je to spíš o tom, že to už ani nedovedu. Každý se zajímá jen sám o sebe a přátelé ocení spíš nějaké ty aktivity s dětmi a příjemné společníky. Abych někomu brečela na rameni, že mi celej svět ubližuje, na to není nikdo zvědavej.
Nevím jak dál. Myslím, že ze všeho nejvíc to potřebuju někomu říct. To je lepší než všechna antidepresiva. Ale není komu. Dlouho uvažuju nad tím, že bych měla navštívit psychologa a všechno to na něj vysypat. Ale brání mi v tom pocit vlastního selhání. Říkám si, že přece nejsem takovej slaboch, přece musím v životě něco vydržet. Vědomí, že jsem to "nezvládla" nemůžu zkousnout...