Já měla depresi kvůli věci, která se mi stala v dětství. Tu depresi mám dodnes, jen s ní umím zacházet jinak. Vše chápu, mám zpracováno, jenže pak začne hlava přemýšlet a je to blbý. Já bohužel terapii definitivně ukončila a děsně mi chybí. Musela bych najít jinou terapeutku a to už nikdy neudělám.
Já spíše myslela, že když jsem chtěla spáchat sebevraždu, že bych stejně nebyla pochopená. Někteří v blízkém okolí vědí, co mě trápí, a stejně mají pocit, že když mám dvě děti, manžela, fungující vztahy právě s manželem a dětmi, nemáme žádné finanční starosti, můžu si žít tak, jak jsem si kdysi vysnila, prostě že bych přece měla být veselá a v pohodě. Nemám žádné objektivní starosti. A přesto to tak nefunguje. Mám blízkou kamarádku a mohla bych jí zavolat. Ale nemůžu jí 4krát týdně vyprávět, že jsem vlastně zoufalá a sebevražedné sklony prostě pořád mám. Mám výčitky svědomí, mám nekonečný pocit viny, nic jsem ve skutečnosti neprovedla. Jen ten život se kdysi moc nepovedl a pořád se to vrací. Na pohled není deprese vidět. Já nebrečím, kudy chodím. Já funguju, směju se, jen jsem uvnitř zoufalá a svým způsobem se těším, až nebudu. Na tohle nejsou přátelé vesměs stavění. Nevěřím, že tyhle vztahy mohou zvládnout. Já žádnou sebevraždu nespáchám, protože moje terapeutka udělala spoustu práce a vím, že nesmím. Prostě jsem přesvědčená, že na opravdovou depresi je lepší někdo, kdo není kamarád. Kdo mi nebude říkat, tohle znám, může být hůř, ….. já vlastně v ten okamžik nechci slyšet nic. Já v ten okamžik chci jen mluvit. Ale já mám telefonní číslo, na které právě můžu tohle všechno napsat klidně stokrát v týdnu a vím, že ten na druhé straně to přečte. A nikdy se nebude zlobit. Máme dohodu, že když bude nejhůř, pošlu signál a dostane se mi profi pomoci. Stokrát týdně nikomu samozřejmě nepíšu, ale vím, že ten cíl si tu zprávu přečte a bude fungovat jako terapeutka. Mám tuhle jistotu a strašně moc ji potřebuju.