A nic nového, zajímavého vás už v životě nečeká, všechno už máte nalajnovaný a daný a změny jsou možný už jen k horšímu?

Před chvílí to tu někdo nanesl a já jsem se upřímně lekla. Když člověk konečně má pocit, že už se začíná cítit trošku doma v oboru, kterej vystudoval a zabýval se jím celej život, když "vychytal" i to, jak se chovat mezi lidma a dozrál k nějakýmu sebevědomí, odrůstaj mu děti a rýsuje se mu šance, že se bude zase moct do něčeho pustit naplno, , podnikat akce s manželem a kamarádama, na který s malejma dětma nebyl čas, vrátit se k nějakýmu svýmu koníčku... a už by ho nemělo nic čekat?

Jak to vidíte vy? Mě by děsně mrzelo zahodit takhle brzo flintu do žita, a doufám, že ta perspektiva bude přece jen o něco lepší.