Čtyřicet mi bylo a popravdě ani mě nenapadlo, že by končil život, ale zaskočily mě těsně před čtyřicítkou zdravotní problémy, které nejsou život ohrožující, ale jsou nepříjemné a čeká mě x operací (některé už mám za sebou) a budou až do konce života znamenat různá omezení pohybového charakteru a další operace mě neminou neumřu-li brzy. Běháním před lety jsem urychlila vrozené záležitosti a holt nyní řeším zdr. problémy jako by mi bylo 70 let... Práci mám, ale ne úplně jistou a mé zdr. problémy mé "oblíbenosti" se obávám nepřidají, takže nikde není psané, že ji ještě nebudu měnit. Popravdě je možné, že byla-li bych odejita z nynější práce(kde studium VŠ nepřichází v úvahu), tak bych se ještě pokusila dodělat si VŠ a třeba bych i změnila úplně obor - nečekám, že bych měnila profesi, ale ráda bych si VŠ udělala třeba pro radost.
Nicméně tak nějak cítím, že v tomto věku už mě nějak přechází chutě experimentovat: ještě před lety jsem naše momentální bydlení nebrala jako konečnou - nyní mě představa stěhování upřímně děsí, jsem ráda za to co máme a chci si bydlení zvelebovat a užívat si stavu, kdy nepočítáme každou korunu.
Děti už začínáme mít velké,- zvykám si na představu, že starší dítě by mohlo bydlet na internátu, mladší už nás potřebuje míň a míň také. S manželem chodíme více do kina a užíváme si různé aktivity bez dětí a snažíme se o to víc pracovat na našem vztahu.