Už jsem se nechtěla znovu zapojovat, ale nedá mi to... Naprosto souhlasím se Z+2...
Kdybych (vím, že na kdyby se nehraje, ale kdyby) šla k psychologovi dřív, kdybych ubrala práci dřív, kdybych se rychleji zvládla oprostit od pocitu, že všechno musím udělat, nikoho neobtěžovat, kdybych se dřív naučila říkat důrazné ne, tak jsem to bez AD zřejmě zvládla. Pohyb (denní 10km procházky) mi pomáhal hodně, i když jsem musela překonat velkou nechuť... Samozřejmě nemluvím o stavu, že člověk už nemá sílu vstát z postele...
Bohužel jsem šla pro pomoc pozdě, snažila se prorazit svou tvrdohlavostí a ve chvíli, kdy nastoupily velké fyzické problémy (hodně vysoký tlak, třes, vnitřní neklid, nepřekonatelná únava) - tak jsem prostě začala brát AD...
Nenastal žádný zázrak, jen mi to pomáhá přežít - a ustoupily fyzické problémy... ale boj se "špatnou náladou", nechutí, nejistotou - to je další dlouhá cesta na psychoterapii...
Nedovolím si nikomu radit, ale za sebe doporučuji co nejrychleji k dobrému psychologovi...