Muži o mě měli obecně dost zájem (k tomu jsem byla lehce paranoidní) a já panikařila, nevěděla, co s tím a převlíkala se za odrbance, hipíkaa, pankáče a skejťáka (mužský rod použit úmyslně). Pak na mě zase šli úchyláci, vometáci a ochlastové. Teď z nich velmi vnímám něco jako soucit :) třeba ze mě cítí životní zkušenost, nebo že už nepůsobím jako kořist.
Jsem ráda, že celkem budím respekt - dřív si na mě každá bába, prodavačka, uklízečka či vrátnej nebo doktor otvírali bezdůvodně hubu.
Taky jsem ráda, že už se nemusím tolik snažit být "dobrá", že jsem pro sebe dost dobrá taková, jaká jsem a těší mě, když mě lidé takovou berou. Naštěstí mám i práci, kde můžu hrát sama sebe. Tam mám pozornosti ažaž. Trošku to kontrastuje s nezájmem rodiny (nemyslím manžela a děti), ale to jsem samozřejmě pochopila dávno, že jim stačí vědět, že žiju, a snad spokojeně.