Když se nad tím tak zamyslím, mládí samotné mi k ničemu není a nebylo. Je to fáze, kterou musím překlepat, abych se dostala do bodu, kdy mohu získat něco, co chci - samostatnost, vlastní byt, dokončené vzdělání apod a mezitím si do mne každý mohl kopnout. Zdravotní obtíže mám od mala a s některými mám naopak naději, že se s klimakteriem rozloučím a ještě tak ušetřím peníze a játra. S těmi, co mi zůstanou, jsem se dílem naučila koexistovat, vydělat si na jejich zvládání peníze a také posílat do háje všechny, co přesně vědí, že mi to vlastně vůbec nemá vadit a prášky mám hodit do kanálu. Podobní radílci postupem času ubývají, jak naopak choroby přibývají jim Vzdělání měnit nechci a o docenturu usilovat nebudu, ale jestli jsem si netroufla na zahraniční stáž před dvaceti lety (umírala jsem strachy i sama před domem), před deseti (umírala jsem strachy v sousedním městě), teď už bych na postdok klidně vyjela třeba do Afriky. Zkušenosti jsou mi mnohem víc k nezaplacení než nadbytečná pozornost nějakého nadrženého slizáka vyvolaná hladkým obličejem, radši obličej plisovaný a pozornost mezinárodního symposia, jsem víc než zvědavá, jak to bude pokračovat ale každý to máme jinak