Určitě s věkem ubývá té sexuálně podmíněné pozornosti. Tím nemyslím, že by mě všichni chtěli dostat do postele, ale že i z běžné konverzace, pohledů a gest vyplývalo, že jsem atraktivní, že se líbím, že si všimli mé ženskosti. A klidně jsme mohli být zadaní a nemuselo to vést k žádným dalším pokusům o rande. Prostě určité jiskření, sympatie, úsměvy, pozornost.

Jak jsem se věkem začala blížit padesátce, tak se to vytrácelo čím dál tím víc. Mám teď třeba dost mladších kolegů, kolem 30, se kterými pokecám, zajdeme na oběd, probereme kde co od cestování po politiku nebo gastronomii, takže jejich pozornost mám stále, ale nejsem pro ně potencionální atraktivní partnerka, kterou by chtěli sbalit. Tohle vnímám docela jasně, ale na druhou stranu mě to nijak netrápí, protože mám spokojené manželství a partnery nehledám. Ale ta změna vnímání tam je.