..."že máš pořád někoho za zadkem, pořád někdo něco chce, nemůžeš si dělat něco nezávisle???"...
..."To má většina lidí v práci a nejsou do toho nijak citově angažovaní."...
Ale z práce se odpoledne přijde domů a člověk si může třeba lehnout, s malejma dětma mi šlo vyloženě o zdraví, a o nenaplnění základních životních potřeb, nedokážu spát málo, s miminem jsem měla hlídání jen na to, abych se dospala, což se stejně nikdy pořádně nepovedlo. Nedalo se ani pořádně onemocnět, vyležet nemoc, odpočinout si, děti jsou fajn, ty moje
, ale je to pár let hroznej stres, že jsou na mě přímo závislé. A to jsem se moc nedala, třeba na wc bych si je nepustila, měla jsem ohrádku, jsem hrozná matka
, ale stejně jsem si musela pospíšit, když tam řvaly.
Klidné jídlo taky po dva roky existovalo jen v noci, v klidu se projít po městě nebo si nakoupit sci-fi. Já nejsem hyperaktivní, mám ráda svůj klid. A to nemluvím o nemožnosti nějakých pravidelných koníčků, chtěla jsem jen spát
. Prostě se to všechno s věkem dětí jen a jen lepší, já nemám ráda pocit, že mě někdo potřebuje, takže mi to ani nechybí.