Ropucho, neříkám, že to něčemu pomohlo, prostě jsem byla na nervy a párkrát jsem mu v roce a půl na zadek dala. Ani se za to nestydím, taky to mohlo bejt horší a mohla jsem skončit na psychiatrii.
Mé dítě naštěstí následky nemá, nikdy se mu nic nestalo, nikdy žádné zranění ani úraz, ale bylo náročný, mojí pozornost samozřejmě mělo, nepřetržitou.

Ale byla jsem prostě na dně, rozjela se mi sociofobie, jak jsme byli neustále středem pozornosti a dítě bylo pro okolí za nezvedenýho spratka (před 25 lety to bylo mnohem přísnější a taky se nikam nesmělo s kočárem, nebyly supermarkety s dětskejma sedačkama na vozíku a z ruky mi skákal po hlavě na zem, snažil se, když jsem ho pustila, tak někam utek ).