Jo, mrzí mě, že jsem nikde nebyla později tu diagnozu potvrdit. Ne že by se něco výrazně změnilo, ale třeba by měl zájem víc sobě rozumět.
Takhle jsem mu tu možnost předložila až v době, kdy byl téměř dospělej. Jeho reakce byla, že nikam nepůjde, že není žádnej retard.
Pak si dlouze sám četl na internetu o Asperg. syndromu a přišel mi oznámit, že ví, v roce 98 už byly potraty a že jsem blbá, když jsem takovýho retarda vůbec porodila.
To je na dlouhou debatu, už to všechno je na něm, snad si najde sám nějakou rovnováhu.

Jen si vždycky vybavím scénu před tím autíčkem za desetikorunu, jak tam spokojeně jezdím s těma svýma mladšíma dětma, děti se usmívají, svezou se spokojeně jednou, zamávají spokojeně autíčku a nějaká maminka modrajícího, kopajícího a vřeštícího spratka, co chce JEŠTĚ JEDNOU, ke mně obdivně vzhlíží, kterak mám ty děti fungující a vychovaný.
A já se shovívavě usmívám a říkám si:" Ach jo, ty kdybys věděla.."