Já to spíš vidím tak, že dítě zkouší, kde je hranice. A tak to zkouší a zkouší. A když se rodič vytočí a jednu mu lískne, tak většina pochopí, že tady hranice končí. A už jí nepřekročí.

Jsou výjimky, na které to neplatí, protože se zatvrdí a jsou ochotné se nechat bít než by "ustoupili". Ale to je prostě jako s jinými výchovnými metodami. Na každého funguje něco jiného. Na někoho plácnutí platí, na někoho ne.

A řeči o tom, jak se vychovává příkladem - jo, většinou jo. Ale jsou situace nebo jedinci, na které to neplatí. Jedno mé dítě je takové, že stačí příklad, domluva. Na druhé ne. Tam muselo mnohdy nastoupit ukázat, kdo je tady silnější (čímž nemám na myslil, že bych se s dítětem prala, ale někdy jsem plácla, někdy chytla a nepustila, dokud bylo jasné, že nebude v závadném chování pokračovat) a že některé věci budou po mém prostě proto, že já jsem matka.