Slupko,

to je zajímavej aspekt a vlastně mě o tom moc nenapadlo do hloubky přemýšlet, nakolik je "dělání vtipů" záměrný a nakolik jen situační.

Znám člověka, kterej to dělá záměrně a vtipný to není, takže by to potvrzovalo to, co říká Monty. Ale tam je problém trochu v něčem jiným. Ty vtipy samy o sobě vtipný jsou, protože když jsem je slyšela poprvý, tak jsem se smála hodně. Ale toho člověka znám už hodně dlouho a on je opakuje pořád dokola, a když slyšíš to samý po pětadvacátý, tak už to znáš nazpaměť.

Myslím, že na to má vliv, že ten člověk dlouho učil na VŠ a tam to ti studenti slyšeli pokaždý jen jednou a logicky se bavili, protože objektivně vzato to vtipný je. A on si navyknul ty vtipy opakovat (taky logický, protože to odlehčí atmosféru tý přednášky a přece si nebude každej rok vymýšlet nový), jenže zapomněl, že už neučí a že lidi okolo něj to už dávno znaj nazpaměť.

Nejhorší na tom je, že tam vždycky udělá i tu dramatickou pauzu před pointou, která je fakt efektní, když to slyšíš prvně, a u těch studentů to muselo fungovat. Jenže on očekává tu překvapenou reakci toho, kdo to slyší poprvé, i od těch, kteří už to slyšej po pětadvacátý, a to je pak občas docela oříšek.