Přidat odpověď
Irmi, mám zkušenost vzdáleně podobnou: manžel zemřel loni v lednu, první vánoce tedy skoro za rok, děti dvě dospělé (tehdy 22 a 23), a na štědrý den navštěvujeme nejdřív moje rodiče, pak se scházíme s celou početnou rodinou manžela (je ze 4 dětí, všechny mají rodiny někdo i s vnoučaty), a teprve pozdější večer byl v úzkém rodinném kruhu - tedy my 4 a najednou jen 3 (vlastně jen 2, se synem, dcera byla na druhé straně zeměkoule).
Zachovali jsme maximum všech zvyklostí, ale jak píšeš - do ničeho jsme se nenutili.
Měli jsme prostě chuť udělat to v jisté míře tak jako s tátou, vzpomínat na něj každou minutu svátků, zachovávat částečně "jeho styl" a částečně si vytvořit nové, svoje rituálky či jejich podobu.
Děláme to tak i v jiných oblastech života - něco zachováváme jak bylo, něco po svém, hodně se tedy rozmazluju ve všech směrech = dovoluji si být líná (děti ani ne, jedou na plno ve studiu, práci, vztazích...).
Myslím, že by to nějakou strukturu těch svátků chtělo, aby nebylo neštěstí a smutku daleko víc, než vám třeba. Budete brečet, ale nemusíte celé dny. Můžete zavést nějakou novou věc - třeba výlet na Kokořín, nebo tak něco, a zachovat k tomu stejnou večeři... nedávat si tolik dárků, ale dát si jiné, čistě "holčičí". Třeba. Je čas, uvidíte, až se budou svátky blížit, jak to budete cítit. Tvářit se, že nejsou nepomůže, řekla bych...
Předchozí