Zamyslela jsem se.....Dcera má 19 let, je v invalidním důchodu. Navštěvuje dvakrát týdně stacionář. Její postižení je na ní vidět na první pohled....Jak trávíme dny? Kromě stacionáře navštěvuje hudební kroužek jednou týdně, s organizací, která se zabývá trávením volného času lidí s postižením. Chodíme do obchodu, na procházky. Jezdíme do města, zrovna včera jsem ji vzala na vánoční trhy, které měly zahájení...Světýlka se jí líbily moc, vyfotila se s andělíčkama, kteří tam byly v kostýmech, byli nádherní....Na rozsvěcení stromu jsme nečekaly, utekly jsme před davy lidí....některým situacím se prostě vyhýbám....O víkendech jezdíme hodně na výlety, díky mému příteli, který se snaží, abychom někam vypadli. ( s přítelem trávíme pouze víkendy a svátky, bydlí jinde). S dcerou některé věci dělat jdou - výlety např. do zoo, na zříceniny, do různých parků, k vodě v létě atd. A některé věci dělat nejdou - kino, divadlo, atd. Co se týče chování lidí, tak většinou mám zkušenosti pozitivní....Pouští sami od sebe dceru sednout v mhd, prodavačky se usmívají a jako první namarkují koláč, kterého se dcera nemůže dočkat :) cestou domů potkáme paní, Romča ji popadne a chce jít zavěšená do ní, paní - slečna se usmívá a zajímá se o ni, povídame si.... To jsou fajn zkušenosti, ale já se cítím moc nejistě ...mám strach z budoucnosti....že onemocním, dojdou mi síly a co pak? Jaké máme zastání , my, pečující? odejde li dcera do nějakého zařízení, odejdou peníze s ní....A já zůstanu nemocná bez peněz v pronajatém bytě? Myslí vůbec někdo na takové situace? Ps jsem rozvedená a ještě mám kromě dcery syna v pubertě....