já jsem vdaná přes 30 let,ale ten model,co popisuješ ty jako vdaná,když si byla,neznám a nikdy znát nechci.To mají holt ženské jako ty nakonec jako odměnu za to nekonečné prdelkování kolem všech a všeho a myslí si,že na konec toho všeho bude následovat uznání,hahaha.

JInak,někdy si říkám i já,že to musí být fajn být single - to když se třeba ráno povalujem v posteli a chlap se začne zajímat o tak přízemní věci,jako co je na snídani.Ale mám ho tak zmáknutého,že její přípravu tedy nevyžaduje po mě,a kdybych se štajfla,a řekla,at si nakoupí něco k jídlu na víkend,tak to v pohodě udělá.Prostě několikrát mi ta myšlenka být single přijde na mysli,ne že ne,ale pořád jaxi převládá víc situací,kdy jsem ráda,že jsme dva - když mám ruku v sádře i nohu,když není problém cokoli opravit,když se můžem radit a vyměnovat názory k nějaké složitější situaci-jak ji řešit.Jsem moc ráda za to,že mám za všech okolností spolupracujícího muže,že spolu umíme komunikovat a rádi spolu komunikujem.A nejen to,samozřejmě.
Na druhé straně si neumím představit,jak by mě to bavilo s chlapem typu: rozhodni si to sama,si plnoletá.Takového jsem měla podřízeného kdysi v práci,jinak byl fajn,ale tohle bych doma fakt mít nemohla.Nebo puntičkáře alá moje matka,vzpomínky z dětsví,kdy musely být postele ustlány a urovnány podle pravítka,hrůza,doted si to vychutnávám,že mi nikdo nic nemůže vytýkat a nevytýká,kdž jak se z peřin ráno vyhrabu,tak do nich večer zas vlezu.

Ale nemysli si,že taková prima pohodová situace bude trvat napořád,tak to bohužel nefunguje a myslím si,že jakmile se člověk už tak nějak smíří a vyrovná s novou situací,bum! a přijde změna!
Jinak si taky myslím a upřednostnila bych pohodičku a vlastní spokojenost a klid před žitím s jakýmkoli problematickým člověkem,ono poličky a kuchyn v lesku nejsou všechno,tož asi tak,at se daří co nejlépe!A nenech si to ničím a nikým zkazit.