My máme jednu kolegyni, která se u stolu vždy pečlivě rozhlédne po talířích ostatních, ukáže prstem a řekne: "Fůůůůj, tak to já bych teda nejééééédla!" a pak pečlivě přebere svůj talíř, s hlasitými komentáři a patřičnými obličeji rozpreparuje svou porci, zkritizuje nabídku jídelny a jde se dojíst čokoládou. My už ji neposloucháme, ale občas se najde nějaký nepoužitý nešťastník, co to ještě nezná, takže si vyslechneme ódu na domácí chovy prasat a drůbeže a jak je závodní jídelna urážka pro její estetiku. Já jsem vyrostla ve městě bez venkovských příbuzných, takže moje nároky na kvalitu stravy jsou holt jinde a většinou to ukončím slovy, že má tedy změnit restauraci. Ale hlavně že štempl "na hlavu mám" já, že jo.