Babička si uvědomovala teror, jaký způsobují senioři, takže se nechtěla k nikomu z rodiny nastěhovat. Několik let tedy žili s dědou tak, že jsme je na střídačku (různí členové rodiny) navštěvovali - dopoledne jsme přinesli nákup, ohřáli oběd, odpoledne poklidili, večer popovídali. Když děda zemřel babička nechtěla být doma, chtěla do důchoďáku (ten byl kousek od jejich domu), tak to bylo vlastně obdobné, jen bez toho ohřívání a úklidu.
U nás doma jeden senior skončil, kolaboval, nejedl, padal (130 kg), nechodil, šířil depresi, peskoval děti, hygiena ... sehnali jsme nekonečně mnoho doktorů, absolvovali mnoho vyšetření, zjistilo se, co se děje, trávili jsme v nemocnici a u lékařů víc času než v práci a po 10 měsících nový člověk. Jenže shodou okolností se vždy na podzim něco stane a do jara je zase u nás ... zase doktoři, zákroky, peskování.
Upřímně na to psychicky nemám, nemají na to ani děti. Obě se rozhodly, že budou mít raději mrňavý byt, aby se k nim nikdo nemohl nastěhovat, vidí za tím sice toho seniora, ale týká se to nás
Letos se to opět opakuje a já nevím, jak uniknout.
Za mě - musím šetřit, aby se o mě mohla starat "placená síla" nikoli člen rodiny. Nechci nikoho utýrat k smrti.