Jo, v lidech jsou někdy "schované duše dětí", tedy předpokládáme dospělé vyzrálé chování od dospělého, ale on to neumí, nedokáže...nechce. Je to jaksi jeho právo, ale vím, jak to umí zranit, když člověk něco očekává za svou snahu, dobrý skutek, pomoc.

A v tom to asi bude - zklamání, zklamání z nesplněného očekávání, že až já budu potřebovat, tomu, komu jsem pomohla, mi taky pomůže. Asi by měl, ale vlastně nemusí.

Člověk by měl dávat jen to, co nečeká na oplátku...i když vím, že u blízkých člověk tak nějak vnitřně očekává...minimálně slušné chování nebo třeba pochopení, nebo malou empatii.
To do tohohle příběhu nepatří, ale zrovna nad tímhle jsem se včera tak nějak sama v sbě zamýšlela.
Že jsou lidi, kteří pro druhé nic neudělají a když pak jednou udělají, jsou všichni tak nadšení a vděční...a pak jsou lidi, kteří dělají spíš pro druhé, a pokud jednou neudělají, jsou ostatní zklamáni nebo i často rozezleni, jak to, že dnes ne, když jindy ano.
Asi to píšu kostrbatě, ale - prostě je to v tom očekávání.