Jediný zásadní rozdíl byl podle mne řidičák a řízení, u všech tří. Motorka byla jediné, co jsem do 18 nedovolila (a vysvětlila proč), řidičák automaticky dostali všichni k osmnáctinám, prvních pár měsíců směli řídit jen pod dohledem (nejstarší dělal manželovi jedny prázdniny "závozníka", najezdil 5 tis km, nejmladší má papíry od října, zatím jezdí s námi). Přítelkyně synů u nás spávaly jakmile se nějaké objevily, stejně jako spousta dalších kamarádů. Nejstarší vytrval a po 14 letech se minulý týden vzali, nejmladší má přítelkyni o kousek mladší a pokud nevadí jejím rodičům, že spí tam, nemám důvod dělat Zagorku u nás. U dcery to bylo ještě výraznější, od 13 let jezdila se sportem po republice i Evropě, od 16 pak trávila zimní víkendy na horách na brigádě. V 16 si našla 20ti letého přítele, to byla zkouška ohněm, ale ustáli jsme to, včetně spaní u nás (na horách byli stejně spolu a přišlo mi lepší je mít doma oba, než aby se dcera snažila být co nejvíc mimo dům s ním), za rok a půl se rozešli. Se svým současným partnerem, jak sama říká napřed 1,5 roku bydlela - na společném privátu, pak spolu teprve začli chodit. Všichni ví - tak jako my s manželem, že pokud běžně přespávají doma (tj. nejsou na rok ve Francii nebo na kolejích) a nějak vybočí z obvyklých návratů, ozvou se. S dětmi i průběžně spolupracujeme, jak ve firmě, tak v neziskovce, nemůžu po nich chtít práci jako po dospělých a pak lustrovat jejich kamarády a soukromý život. Vysvětlili jsme si, že my za ně máme zodpovědnost do jejich dospělosti a náš požadavek je studium a normální chování - měli jsme štěstí, nikdy jsme nemuseli řešit nějaké restrikce, dnes je nejstarší po škole v zaměstnání, dcera studuje a pracuje, nejmladší se chystá k matuře a vybírá další školu. O tom, že se necítí doma svázaní snad svědčí to, že u štědrovečerního stolu budeme zase všichni (my a děti s partnery) s výjimkou přítelkyně nejmladšího, ta dorazí až druhý den.