libiku, ty děti jsou nemocné. Duševně. Trpí. Neumí vyjít samy se sebou, Bolí je to. Vidí, že jejich zdraví spolužáci nemají takové potíže, žije se jim snadněji, příjemněji, bezbolestněji.
Rodiče chtějí svoje děti ušetřit zbytečného utrpení.

Není třeba nechat srůstat zlomeninu bez opory tak, že to jednak pekelně bolí, jednak nejspíš nesroste dobře a zůstane trvale postižená.

Není třeba nechat dítě bojovat s vlastní duševní nemocí jeho slabými silami, nevyvinutou nervovou soustavou. Psychiatr mu pomůže, včetně medikace, vyzrát s menším trápením a menšími či žádnými následky.

Nechala jsem svého syna s ADHD bez léčby, jen s chápavým rodinným prostředím, vhodnými školami a zájmovými partami. Užil si asi dost (my kolem také, ale dětem neubližoval, tak se dalo). Je dospělý a diagnózu si nechal stanovit sám. Ani teď prášky nebere, ale už je daleko silnější, než byl v osmi, že... Nevyčítá mi to, je spíš pro prožít vše autenticky, jak se říká "bez chemie", ale měl to těžké. Asi jsem k němu byla zbytečně moc tvrdá, že jsem mu tu lékařskou pomoc neobstarala. Co už