Je to potřeba řešit adekvátně - i v době, kdy jsem byla "mladší a blbější," tak pokud měl někdo na diskotéce sexuální narážky nebo se mě pokoušel při tom ploužáku políbit a já o to nestála, tak vždycky fungovalo to rezolutní "nechci, nemám zájem." Samozřejmě to mohlo dospět k tomu, že mi řekl, že jsem blbá a mohli jsme se pohádat, ale vždycky dotyčný vycouval, prostě uraženě odešel. Pokud by to gradovalo tak, že by se mě pokusil znásilnit, tak bych to samozřejmě hlásila na policii.

V práci jsem sexuální obtěžování nezažila, ale řešila bych to podobně, dnes možná lepšími slovy a uhlazeněji, ale nějaké kecy bych jednoznačně utnula, že o ně nemám zájem a pokud by se to opakovalo, tak bych to řešila s nadřízeným, a kdyby to nefungovalo, tak klidně i s jeho nadřízeným nebo s HR.

Ženy si rozhodně nemají nechat líbit sexuální obtěžování, na druhou stranu mi vadí, že současná kampaň nastoluje presumci viny. Tak jako u všech přečinů, i u sexuálního násilí by měla být vina prokázána, než se dotyčný odsoudí.